Nepřítelem – národ sobě

nepnarObčas se mě někdo zeptá nakolik filozoficky a politicky, navazujeme na prvorepublikovou stranu Československou národní demokracii a proč. Tu založil JUDr. Karel Kramář 25. března 1919, a jak se později ukázalo, byla spíše výrazem neopodstatněné víry, že představitelé velmocí, kteří ve Versailles vytýčili novou politickou mapu Evropy, budou jednat s  politickými reprezentacemi obnovených států jako rovný s rovným. A tak se některým dnes zdá, že navazujeme na politické vize, z nichž je cítit Naftalín.

Platí, že neznalost minulosti a neochota se z ní poučit vede k nepochopení přítomnosti a neschopnosti konstruktivně utvářet budoucnost. Co představovala strana JUDr. Karla Kramáře? Její základy leží v období monarchie v tzv. Národní straně, která se dělila na dvě politická hnutí – Staročechy a Mladočechy. Jak je mezi námi Slovany obvyklé, se tato křídla přela, a to především o metody, jak reagovat např. na Rakousko – Uherské vyrovnání či tradiční německo-židovské politické ataky na státoprávní tradice Českého království. Málo se dnes ví, a málo se o tom i píše, že židé obývající historické země Českého království se většinově hlásili k německé národnosti. Za I. ČSR si jen někteří z nich počeštili příjmení. Společně pak s německy hovořícími liberály a kapitálem tvořili od osvícenství ekonomický a bankovní systém Habsburské říše. Šlo především o židy měšťanské. Ti se zřekli tradičních forem judaismu a života v diaspoře a začali se hlásit k politické ideologii sionismu a někteří ke komunistické ideologii či jiným levicovým směrům. Samozřejmě podstatné byly páteřní rodiny Rothschildů, Guttmanů atd., které se v první polovině 19. století staly novou průmyslovou a bankéřskou šlechtou mocnářství. Většina ekonomicky i politicky vlivného a německy hovořícího obyvatelstva Českého království si s těmito židy náramně rozuměla. Hlavně si rozuměli v představě o velké německé říši. Tato vize předpokládala zničení monarchie prezentované katolickými Habsburky a sloučením tohoto soustátí s císařským Německem. Německé císařství, vyhlášené 18. 1. 1871, které reprezentoval nominálně protestantský pruský rod Hohenzollernů, bylo velmi ambiciózním projektem. Šlo o konkurenční subjekt vůči Velké Británii, a to na moři i na souši (kolonie). Němci tělem i duší společně s židovskými oligarchy činili všechno, by se v mladém a perspektivním Německém císařství podunajská monarchie rozpustila. Této klice nedokázal vzdorovat ani císař František Josef I. a jako vždy bylo po ruce mnoho užitečných idiotů. Monarchie byla již konstituční, tudíž císař byl podpisovačem předložených zákonů, jako je jím dnes prezident Miloš Zeman nebo jak jím byl i Václav Klaus, který pod tlakem podepsal pro naši státní suverenitu smrtící Lisabonskou smlouvu. Židé, byť žili na historickém území Českého království, netíhli k jeho státoprávním tradicím či českému vlastenectví. Jako vždy sázeli na politicky i ekonomicky významnějšího. S liberálními Němci (Rakušany) sdíleli představu vytvoření super německého císařství a liberálně-levicové postoje. Vždyť za svůj ekonomický a společenský vliv vděčili militantním osvícencům a poněmčovatelům jako byl Josef II. či pruský král Fridrich II. Velkoněmeckou vizi, která nepočítala s existencí Habsburské monarchie, avšak ani s existencí carského Ruska (židovským oligarchům šlo primárně o něj a jeho nerostné bohatství – inu jako dnes), lze považovat za první pokus stvořit globální evropský politický projekt, který dnes prezentuje modrá vlajka s hvězdami. Rakušan Adolf se o to pokusil téměř vzápětí.

V této situaci se pohybovala českomoravská reprezentace, která se typicky po slovansku ještě přela mezi sebou. Veškeré apely na slovanskou příbuznost a úsilí o společný postup selhaly. Reprezentanti „českého prostoru“, odkojeni romantismem, sami měli liberální přístupy nejen k životu, ale rovněž k tradicím náboženským a mravním, takže ve výsledku byl rozdíl mezi velkoněmeckými liberály a českými národními liberály snad jen v akcentech. Co ale všechny spojovalo byla aktivní účast v zednářských lóžích, které byly tu německé, tu více české. Naivně věřili, že takto utvářejí nový svět, kde bude platit „rovnost, svornost, bratrství“, přičemž za nepřítele pokroku samozřejmě platila Katolická církev. A tak svorně makali na likvidaci jejího společenského postavení v mocnářství (zápas o školství, tedy výchovu budoucích generací), protože jinak prý nemůže dojít k osvíceným zítřkům. V to věřil nejen T. G. Masaryk a E. Beneš, ale také JUDr. Karel Kramář a většina vlastenců a přátel pokroku. Že jsme si toho pokroku ale užili, co? Přesto existoval rozdíl mezi T. G. Masarykem a JUDr. Karlem Kramářem. Zatímco Masaryk byl pevně ukotven v nadnárodních revolučně-zednářských představách (jeho pravý biologický otec mu od dětství umetal cestu do vysokých kruhů), tak JUDr. Kramář se vyvíjel v závislosti na tom, jak pronikal do charakteru národního hnutí. V těch časech byl totiž vlastencem kdekdo a člověk nebyl IN, jestliže u piva nemluvil o národě a jeho svatých právech. Představa JUDr. Karla Kramáře o kooperaci národů užívajících slovanské dialekty (panslovanská idea) vzala za své Velkou válkou (1914 – 1918) a především násilným převratem v carském Rusku skrze německou vojenskou juntu. Určitě si musel všimnout, že komunismus byl do Ruska importován, i jací lidé ho budovali občanskou válkou a terorem. Zřejmě na konferenci ve Versailles, kde neúspěšně žádal západní mocnosti, aby se legionáři v Rusku mohli na straně bílých zapojit do boje proti rudým, musel mnohé pochopit, a to i vzhledem k postojům T. G. Masaryka a E. Beneše k sionistické fázi komunistické revoluce v Rusku. Musel si uvědomit, že titíž lidé, kteří před válkou v tichosti demontovali podunajskou monarchii stylem rozděl a panuj, přičemž železnou holínkou liberální ideologie a kapitálu upírali státoprávní tradice Čechům a Moravanům, držíce v šachu i císaře, právě teď ještě mocněji ovládají mladé Československo, kterému bylo jen umožněno vzniknout, avšak v zájmu těchto nadnárodně operujících skupin. To neznamená, že vznik Československé republiky nebyl šancí spravovat své věci po svém, nyní již bez výmluv na nepřející vídeňskou vládu, panovníka či na to, že našim hráčům svítí slunce do očí. Šance to byla, avšak opět nedopadla. Možná ji máme dnes, nebudeme-li lháti sami sobě. Občané I. ČSR nakonec totiž jen zmateně pobíhali mezi různými ideologickými koncepcemi, zbožštili si hradního tatíčka, přičemž řízená hospodářská krize uvedla na Československý mejdan radikální marxismus v jeho nesčetných podobách. A toho se držíme dodnes, byť má dnes např. duhovou zástavu.

Pokud jste dočetli až sem, stále si myslíte, že současní národní demokraté jdou cítit po Naftalínu? Vůbec není třeba si minulost idealizovat. Naopak je potřeba se z ní poučit a dělat věci lépe. Proto na odkaz Karla Kramáře a ostatní navazujeme volně, protože čas již pokročil.

Bohužel až příliš často býváme nepřítelem sami sobě pro domnění, že jsme mírou všech věcí. Pak téměř s chorobnou zarputilostí vkládáme důvěru ve zcela nedůvěryhodné a dáváme ji nedůvěryhodným, hlavně když nám slíbí lahváče. Takže na zdraví občane, léto ještě neskončilo a 28. říjen se blíží.

David Hibsch