David a Goliáš aneb Hovory za pravicí

kral_DavidMůj dojem z Hovorů na pravici, které proběhly v pondělí 2. června 2014 v Praze na Novotného lávce, by se dal popsat jako večer plný rozpaků. Nikoli proto, že bych si snad dělal iluze, že posílením euroskeptických stran v europarlamentu se hroutí marxistická doktrína EU a jejich nevolených orgánů, ale proto, že v sále, zvlášť po příspěvku Petra Hájka, zavládla pochmurná nálada.

První příspěvek pana Laughlanda byl zajímavý. Šlo o pohled vědecky založeného politologa, ale nebyl pro mě žádným překvapením. Dobře popsal situaci, ale vlastně nešlo o nic, co už bych nevěděl. Závěr byl však srozumitelný. Všichni rozumně uvažující lidé totiž vědí, že Evropská unie padne či může být přetvořena v Evropu suverénních národu, jen skrze tvrdý restart. Muselo by jít o kolaps takového druhu, že i ten nejlhostejnější občan kterékoliv evropské země zahlédne pravou a démonickou tvář permanentní revoluce, oné syntézy všech zvráceností a bludů, přičemž snad vystřízliví. Právě z tohoto důvodu nejsou důležité volby do europarlamentu, ale výsledky národních voleb ve Francii, Velké Británii a případně v Německu. Totiž pouze národní volby v těchto páteřních zemích EU mohou něco změnit. Europarlament je totiž demokratickou iluzí, skrze kterou spojeni marxisté všech zemí a všech zabarvení udržují zdání, že se na evropské úrovni o něčem demokraticky rozhoduje. Samozřejmě, že nerozhoduje. Rozhoduje úzký kruh komisařů a tito euromagoři, takové francouzské, německé či britské verze našeho zeleného Lišky, jsou pečlivě vybíráni nadnárodními oligarchiemi. Jedním důkazem za všechny je ukrajinská krize, ve které EU pouze sekunduje, a to i za cenu poškozování ekonomických i bezpečnostních zájmů vlastního obyvatelstva, geopolitice USA. Navíc nejde ani o zájmy amerického obyvatelstva, ale o zájmy několika rodinných klanů, které ovládají politiku přes různá tajná či polotajná seskupení typu Trilaterální komise či Bilderberg. Přesto všechno mohou situací pohnout pouze národní volby v klíčových zemích EU. Jen ony mají ještě určitý politický smysl, a z toho lze i pochopit proč britský UKIP a francouzská Národní fronta nechtějí spolupracovat na evropské úrovni. Oni se totiž především ucházejí o přízeň voličů doma. Nemylme se, vzájemný staletý despekt Britů vůči Francouzům a naopak je totiž stále živý a oni potřebují národně a konzervativně orientované voliče. Pokud by se Francouzům a Britům podařilo smést euromagory u sebe doma, pak se teprve může něco začít dít v EU. Kdyby se něco podobného podařilo v Německu, pak je to přímo jisté. Německo je však již několik staletí Achillovou patou Evropy, přičemž se nezdá, že by tomu mělo být jinak.

Vzhledem k tomu jak funguje EU, tato měkká tyranie, je pochopitelný i výsledek našich eurovoleb. Právě o nich hovořil pan Hájek a situaci popsal, jak bývá jeho zvykem, vskutku barvitě. Svým způsobem pochválil nevoliče, že pochopili situaci správně a odešli do vnitřní emigrace, stejně jak to udělali v sedmdesátých letech, kdy nic změnit nemohli, tudíž jeli na chatu okopávat záhony. Nejsem si tedy jist, že by nevoliči měli tak hluboký smysl pro situaci a jejich volba nevolit byla takto uvědomělá, ale budiž, možné to je. Otázkou je co s tím. Co se situací, kdy lidé nevěří, že jejich osobní volba je vůbec k něčemu. Co s touto vnitřní emigrací? Máme to tedy zabalit a připravit se na charismatického tyrana? Dát věcem volný průběh?

Právě tyto souvislosti, které mi vyplynuly z příspěvku pana Hájka, mě uvedly do rozpaků. Rozumím motivům vedoucím k vnitřní emigraci od věcí veřejných. Jsem přesvědčen, že mohou být i důvody, které vnitřní emigraci povyšují na strategii, ale je toto případ našich současných nevoličů? Není tato emigrace pouze vyjádřením neschopnosti mít vůbec vizi, mít naději, zásadové postoje, věřit v budoucnost? Není spíše projevem zbabělosti podívat se pravdě do tváře a nebát se poznání, že svět je právě takový, jaký jsem já? Ano, jsou emigranti z dobrých důvodů, ovšem jejich emigrace je vždy dočasná a dokonce moudrá či strategická. Existuje však i emigrace, která je motivována neochotou přehodnotit své priority. Nechutí kát se, dívat se pravdě do tváře, poznat a především uznat, že existuje cosi, zač se bojuje i umírá, s vědomím, že život postrádající tento rozměr je ve výsledku jen životem mrzáckým. Protipólem těchto emigrantů jsou hrdinové. Dokonce jsou i mezi emigranty prvního typu. To bývají hrdinové všednosti. Jsou to otcové a matky, kteří navzdory okolnostem stále vědí co je dobré a co je zlé, a byť to nemohou deklarovat navenek, žijí takto den za dnem a ono se to promítá do všeho, nač jen sáhnou. Jejich životní principy jsou pak nejviditelnější na jejich dětech z nichž bývají i hrdinové druhého typu, což jsou hrdinové válečníci. Ti se nesmíří pouze s touto formou vzdoru v emigraci a skrytém životě. Ti pak vytáhnou do boje jako malý a hubený pastevec David, který se postavil obru Goliášovi, přičemž s pomocí Hospodina zástupů ukázal všem, že každý takový obr stojí na hliněných nohou vlastní duchovní prohry.

Jakožto příznivec strany Národní demokracie jsem si pak celý večer kladl otázku, jestli bude tato strana tvořena těmito biblickými Davidy a kolik jich u nás vlastně může existovat. To zřejmě ukáže čas a především situace.