Léto aneb nepřítel za humny

vacante02Největším problémem dneška je prý hrozící válka, pak sociální nespravedlnost, justiční a daňová zvůle, zástupy byrokratů, politiků, vysokoškoláků, environmentalistů, sociologů a sociopatů, přičemž je v posledku prožráno vše, co se podaří vytvořit. Pravda, toto jsou naše problémy, ale není to jen příslovečný vrchol ledovce neboli důsledek skrytých příčin? Jak jsme se dostali do stavu, kdy se společnost stává sama sobě hrozbou? Netvoří snad společnost každý z nás a není její stav pouze souhrnem našich osobních priorit, motivů, cílů a úsilí? Často slyšíme „to jsme to ale dopracovali“. To zní pokorně, jenže málokdo se zároveň zeptá, jaký jsem na tom měl podíl já. Nebyl či není můj osobní způsob života, mé životní priority, moje motivace, mé cíle a mé osobní volby právě jeden z hřebů do rakve této země, mé vlasti a státu? Až velmi často vyjadřujeme svou osobní nespokojenost se vším, avšak jedním dechem říkáme, že jsme pouhými oběťmi. Jsme oběťmi systému, a kdyby to bylo čistě na nás, bude všechno úplně jinak. Vážně?

Již ve Starém zákoně nalezneme verš „blahoslavený muž, který mohl zhřešit a nezhřešil“. V hospodách se velmi často nadává na všechno a na všechny. Nejsnadnějším cílem jsou samozřejmě politici, ale světe div se, většina lidí z této zničující kritiky vyjme automaticky sebe. Nakonec zjistíte, že soptící štamgast se vlastně užírá tím, že on prostě nedostal onu příležitost zhřešit a on by přitom tak moc chtěl. Kdyby ho to totiž nežralo, byl by úplně klidný. Vychutnal by si své pivo, rozloučil se s přáteli a odešel spát spravedlivým spánkem. Byl by vyrovnán s vlastní existencí. Koneckonců má i na to pivo a cigaretu, přičemž jeho vlastní charakter by pro něj znamenal víc než jakákoliv honba za „standardy“ přes mrtvoly druhých. Mohl by si sám sebe vážit, protože jeho lidská důstojnost není odvozena od toho, jestli brázdí silnice v ošoupané škodovce či v posledním modelu Jaguáru. Máme tedy mnoho problémů, ale základní vadou je naše materialistická mentalita, jejímž výrazem je rovnostářství, které tak rádi halíme do boje za spravedlnost pro všechny. Toto rovnostářství je především výrazem našeho posuzování světa, který vnímáme jako kolbiště, na němž musíme vybojovat svůj vlastní osobní zemský ráj, a to i přes mršinu vlastní duše a na úkor kohokoliv. Domníváme se, že máme právo na blahobyt a na někým definované„standardy“. Dávno nám nestačí mít jen možnost něčeho dosáhnout, byť půjde o věc malou, avšak poctivou. My chceme mít přímo právo a s tímto zadáním, pak mnozí z nás vysílají do mocenských pozic ty, kteří jim slíbí toto právo vydobýt, a pokud možno navěky věků. Jen díky tomu pak žije eurounijní hydra a o to snadněji ovládá naše životy. Pak se samozřejmě mnozí diví, že jeho vyvolení politici, když už jsou tam nahoře, myslí zase jen na to své právo na blahobyt, protože vidí svět úplně stejně jako jejich voliči. A tak se stále otáčíme v kruhu, přičemž důsledkem je deprese, únava a světlé zítřky ne a ne přijít. Asi bychom si měli konečně připustit, že svět není a nebude spravedlivý jen proto, že zaplavíme své okolí nadávkami a blbou náladou. Připustit si, že neexistuje tak geniální politický a ekonomický systém, který by zajistil „ráj na zemi“, a že život je především zápasem o to, jací jsme my sami. To není výzva k rezignaci na zápas o lepší stát či svět, ale může být naše vlast jiná než momentálně je, když my sami vězíme až po uši v suterénu vlastní duše? Zatím jen mrháme silami, protože živočišně založenou společnost lze snadno ovládat. Stačí ji rozdělit a jednotlivce či skupiny udržovat v napětí. Právě pro tuto falešnou víru v dokonalý svět, který nám volené i nevolené „elity“ naordinují, nás drží v šachu.

Než tedy věřit rovnostářským pitomostem a snům o pozemském ráji, zkuste se po přečtení těchto řádků usmát na souseda, popřát mu hezký den a bude-li to sousedka, tedy dáma, tak ji podržte dveře. Rozhodně uděláme lépe, protože svět bude v té chvíli o něco lepší a náš nepřítel za humny naši duše o něco bezvýznamnější.

David Hibsch