Vojna a mír

Bude vojna či vypukne mír? Tohle je otázka dneška. Mnozí míní, že se činí vše pro řádnou válku. Žádná lokální půtka, ale tvrdá geopolitická řež.

sberatel_bigK tomuto závěru nás vede sledování situace na Ukrajině, bezpočet politických i vojenských intervencí americké politiky ve světě, provokování Ruské federace a přihlouplé sankce vůči ruské ekonomice i jednotlivcům. Toto vše napovídá, že tahle představa budoucnosti existuje. Jenže není to jen povrchní pohled na realitu? Většina rozumně uvažujících lidí dnes ví, že americká administrativa je kompars, najatý mocnými oligarchiemi, tudíž slyšíme-li amerického prezidenta cosi vykřikovat, nemusí to znamenat vůbec nic. Jak na tom jsou kdysi tak hrdé a pyšné Spojené státy americké? Špatně, a to velmi. Ekonomicky jde téměř o mršinu s dluhem téměř 18 triliónů dolarů. Tím, že vládu nad kdysi anglosaskými kolonisty převzala parta zvláštník vykuků, říkejme jim pracovně „sběrači kovů“, tedy těch co sbírají nápady druhých, v tomto případě šlo o přistěhovalce z celého světa, docházelo tak k pravidelnému a právně posvěcenému tunelování této mladé země, že je již téměř mrtvá. Spojené státy se poroučely ve chvíli, když se i jejich měna stala předmětem kupčení „sběračů kovů“ a dolar přestal vyjadřovat reálnou produkci a čistě americká výroba díky skupování a fúzím s kdekým téměř neexistuje. Tyto kosmopolitní oligarchie, které se  považují za rasově, duchovně a sociálně vyvolené, tak těžily a ukájely své ambice, že jim chamtivost natolik otupila rozum, že po mnoha generacích (proces probíhá zhruba od poloviny 19. století) utratily svého hostitele. Plán, nedopatření nebo jen živočišná tupost? Při znalosti člověka, sázím na živočišnou tupost.

Tyhle podnikavce totiž vždy tak pohltí, a je to vážně adrenalin, jejich hra na zobchodování kreativity druhých, přičemž nositele kreativity maximálně odbudou almužnou (levně nakup a draho prodej), že pro stromy přestanou vidět les. Jenže nic nejde do nekonečna. Pro USA je to zřejmě závěr hry. Přes všechny intervence, skupování ekonomik, tvoření globálních struktur, vměšování skrze vládní nadace, vydírání a strašení, „sběračům kovů“ přeci jen vyrostla ekonomická i politická konkurence. Ano, Rusko, potažmo Čína a Indie. Jsem přesvědčen, že incident na Ukrajině byl jen testem. Testem jsou-li Rusové využitelní pro plán pořádné války. Důsledkem střetu by byla destrukce takového významu, že by se „sběračům kovů“ splnil jejich dávný sen o likvidaci lidského materiálu nepotřebného ke globálnímu vládnutí. Bonusem by bylo toužebné přání přeživších přivítat spasitelnou ekonomicko-politickou strukturu, kterou by byli samozřejmě oni – vyvolení k vládě. Jenže ti „tupí“ Rusové to pochopili a nejen to, oni dokonce ukázali nebývalou státnickou kulturu a rozvahu. Z přímé konfrontace zatím nic nebude. Avšak je zde ISIL, a to je přeci téma na světovou spolupráci. Kam tím mířím? Sběrači kovů mají problém. Původní hostitel (USA, Francie, Anglie – EU) umírá a v euroasijském prostoru se zrodili perspektivnější hostitelé. Takže spíše půjde o dohodu, ale je třeba vyjednat podmínky a zároveň neztratit tvář. Právě proto bude prezident Obama i nadále cosi vykřikovat o ruském nebezpečí a média tuto rétoriku pěstovat. Že sběrači kovů hledají způsob jak přeskočit na jiné zvíře, z orla na medvěda, mi nepřímo potvrdil i jeden z ideologů „sběračů kovů“ Henry Kissinger. Ten se totiž v poslední době projevuje jako „hlas rozumu“ a „rozvážného přístupu“ k ruskému problému (čtěte mezi řádky na Parlamentních listech). No, není to skvělý a rozumný chlap? Prezident Putin neustále opakuje, že Ruská federace je připravena ke spolupráci a nemá v úmyslu jít do konfliktu s Evropou, dokonce ani s USA. Velmi často je nabízena spolupráce, zvlášť jde-li o potlačení uměle vytvořeného ISIL, bodejť ne, vždyť k Mohamedovi se i v Ruské federaci hlásí cca 14% obyvatelstva. Představitelé Ruské federace rovněž považují globalizaci za nutnou, avšak nehovoří o ní v intencích NWO, který uvažujícímu člověku nahání hrůzu. Lidé tento rozdíl vnímají a reputace Ruska, přes hysterický povyk západních medií, neustále roste.

Pokud tomu tak skutečně je, mohli bychom se tedy „hodit do klidu a počkat na Wolfa, který je už na cestě“. Válka zatím nebude, ale bude se v tichosti vyjednávat. Je to však dobře či špatně? Co by mohlo být předmětem takových jednání mezi „sběrači kovů“ a perspektivními hostiteli? Pomalu se rozhlížím po něčem jako byl vídeňský kongres, konající se v letech 1814 až 1815. Tohle by mnozí lidé na západě, notně vyplašení představou globální války, přivítali jako závan mírotvorné éry, a ten kdo něco podobného navrhne, to musí být zachránce téhle pomatené planety. Jenže mezi vídeňským kongresem a dneškem je dvě stě let a stalo se hodně věcí. Mám tedy alespoň naději, že Rusové přinejmenším nikdy nezapomenou, na svou zkušenost se „sběrači kovů“. Věřím, že si moc dobře pamatují, kdo do Ruska přitáhl onu německou ideologii bolševismu a rudý teror, uplatil carskou aristokracii, důsledkem čehož došlo k vlastizradě a vyvraždění carské rodiny. Ne vždy a ne se všemi se totiž dá dohodnout, a nemyslím si, že „sběrači kovů“ kdy potřebovali partnera, nepotřebovali, vždy jim jde jen o hostitele.

Na závěr přeji Rusům, aby dokázali rozlišit, co je jakým duchem neseno, snad k tomu mají předpoklady. Pokud je nemají, tak se problém může jen prohloubit.

David Hibsch