Ženy a homosexuální lobby

homos2Když bylo před lety nastoleno téma tzv. registrované partnerství, setkával jsem se u piva s kamarády „ženáči“ a řeč se občas stočila i na manželky. Mnozí z nich drželi hlavu v dlaních a vyprávěli tragikomické historky, jak tuhle probírali registrované partnerství se svou drahou polovičkou a téměř vždy to skončilo hádkou. Manželky totiž soucítily s homosexuály a přály jim vše dobré, tedy registrované partnerství a zlobily se na své manžely, že se jim na tom něco nezdá. Zajímavý úkaz. Člověk by si myslel, že by ženám mohlo naopak vadit, že mohou mít v lásce konkurenci, třeba v sousedovi odvedle. Že jim nebude příjemná představa, že jednou přijdou z nákupu a jejich manžel bude v objetí s mužem a oznámí jim, že odchází od rodiny neb se konečně našel. Jenže takto ony neuvažují. Kladl jsem si tehdy otázku, proč se převážně ženám zdá registrované partnerství jako dobrý nápad a co za tím je. Po nějakém čase jsem tomu snad přišel na kloub. Za daných okolností mediálního uragánu to bylo vlastně přirozené, byť smutné.

Ženy prostě mají ve své přirozenosti soucítit se slabými a utiskovanými. Mediální lobby tedy stačilo stvořit legendu o homosexualitě a homosexuálech. Tragickou baladu o týrané skupině, kterou zlí a netolerantní heterosexuální muži honí po ulicích se sekyrami a nepřejí jim dobro jejich orientace. Samozřejmě, že tuto orientaci ženy považují za vrozenou a neměnnou, psali to přece v novinách. A tak začaly soucítit a ochraňovat způsobem, jakým ochraňují své děti. Zřejmě v tom hrálo a hraje roli vymezování se vůči mužům obecně, navzdory tomu, že jednoho mají doma, a byť ideální není, tak je stále užitečný. Chtějí totiž být svobodné, suverénní a trumfnout všechny ty přihlouplé a samolibé chlapy, kteří přeci vůbec ničemu nerozumí, zvlášť záležitostem srdce, čím se rozumí citové hnutí. Inu zase holky naletěly.

Možná by bylo načase, aby dámy pochopily, že sociální revolucionáři a jejich marketingové týmy, mají dvě základní cílové skupiny – ženy a děti. Sázejí na to, že když v dětech podnítí chuť něco získat, tak nejdříve jdou za matkami, následně matky za svými manžely, přičemž mají páky na to, jak vyrazit z manželů, co děti požadují. Revoluce je virus a vždy útočí na nejslabší místo. Ovlivníme-li mediálně ženy, ony už zajistí, že se muži nebudou bouřit proti revolučním společenským změnám, byť jim nejsou po chuti. Biblické schéma stále funguje. Za Adamem přijde hadem naočkovaná Eva, přičemž Adam podlehne jejímu kouzlu, takže se nakonec vykašle na toho, komu vlastně vděčí za všechno, tedy i za Evu a Eden. Jenže kde je chyba? Marné, jestliže muž neví čí je, kým je, kam kráčí a komu vděčí za to, že vůbec je, pak není schopen cokoliv hájit, umí jen tzv. machrovat. Stává se snůškou živočišných instinktů, přičemž když mu žena předvede své vnady, mentálně se hroutí a udělá, co by ani osel neudělal.

Kdybychom si byli vědomi svých daných rolí, svých funkcí a uznávali princip autority, vůbec bychom tyhle věci neřešili a moji kamarádi by o svých manželkách mluvili pouze s hlubokou úctou. Kdyby manželky, pevně stály za svými manžely, přičemž by muži věděli, čí jsou a komu slouží, a jako manželé věrně drželi v ochraně svém manželky, pak by i ženy věděly, že homosexualismus je zvrácený a všem by se dobře žilo. Takto máme na pořadu dne zákon o homoadopcích, Jiřího Dienstbiera a jeho ministerstvo pro lidská práva a ženy se opět budou přít s muži o věcech zcela jasných. Žádné argumenty či důkazy nepomohou, protože srdce je srdce a tomu přece chlap nemůže rozumět. Ovšem za normálních okolností by právě ženy chránily své děti před požadavky homosexuální lobby a vybízely své muže, aby něco dělali, protože kdo má v tomhle žít a vychovávat budoucnost národa.